|
Marek Říčan
I. CO JE AKTUÁLNÍ
Na úvod se musíme zeptat, co to znamená, že je něco aktuální, jakým způsobem může být něco aktuální.
Na jedné straně jsou aktuální ta díla, která reflektují dnešní dobu a zachycují věci, které dobře známe: např. seriál Život na zámku odráží (mj.) problém restitucí, v soudobých seriálech figurují auta, která po našich silnicích skutečně jezdí, a slyšíme v nich i řeč, reakce a frazeologismy, které jsou pro tuto naši dobu typické – týká se to i celkového stylu uvažování.
Pokud jde o dílo K. Royové(1860-1936), může se zdát, že (dnes) aktuální není, vypráví o jiné době a o jiném světě: Rakousko-Uhersko není, Československo není, maďarizační problémy nejsou, život na venkově se změnil, pasáčci nejsou, děti nechodí po službách a nehrozí jim, že by z finančních či sociálních důvodů nemohly dosáhnout vzdělání (– naopak mrknou-li se na www.seznam.cz, ohromí na exkurzi v letadle svými znalostmi i leteckého inženýra či pilota, jak ukazuje jedna televizní reklama). Jde jistě o to, že díla z jiných časů mohou být aktuální tím, že popisují problémy, které jsou aktuální i dnes a že je třeba táto základní témata odlišit od dobového koloritu(komasací, podplameníků, mendíků a bírešů). Ale ještě důležitější z hlediska pojetí aktuálnosti daného díla je, zda-li sami chceme najít, vidět (a vzít si z něho) něco aktuálního. Ono je totiž možné více či méně zavírat oči před něčím aktuálním. K lepšímu ocenění aktuálnosti díla je tedy třeba iniciativního přístupu čtenáře, neboť četba je činnost interaktivní – člověk se konfrontuje s tím, co čte, i vícekrát se k tomu může vracet.Už jsme naznačili a teď ozřejmujeme, že příběhy Kristíny Royové jsou na jedné straně v maximálně možné míře zasazeny do své doby a prostředí, v nichž se odehrávají: svědčí o tom už samotný jazyk čili pojmy i sloh, které autorka používá. A zdůrazňovat, že autorka nechává konfrontovat své hrdiny tehdejšími společenskými problémy , znamená nosit dříví do lesa. Na dvouvrstevném podkladě tvořeném jazykem a dějinným kontextem pisatelka rozvíjí témata, která jsou nadčasová a všelidská. Mezi „nadčasová“ témata bychom mohli zařadit vše, co se týká vztahu s Bohem, smyslu života, věčnosti apod. K „všelidským“ patří otázky kvality způsobu života, mezilidských vztahů a věcí, které s nimi souvisejí. Aktuálnost těchto problémů pak více vyniká díky sondážím do duše hrdinů K.R. To je první důvod aktuálnosti jejích děl. Témata, kterými se zabývá, nejsou povrchní, zábavná, ale hluboká, seriózní, tak seriózní, že mohou působit až nepopulárně(např. odsouzení, ale i řešení alkoholismu ; anebo otázka vědomí vlastního hříchu, jeho odčinění a nalezení vztahu k Bohu skrze k Ježíše Krista).Aktuálnost spočívá v kritickém duchu příběhů čili nejde o „limonádu“, o „výpravný příběh, který má zanést čtenáře do snivých dálav…“ Příběhy K.R. či jejich sekvence vyznívají více či méně jako odsouzení, implicitní či explicitní – to je styl aktualizace v díle K.R., kdy autorka zaujímá osobní postoj a vyzývá k němu i čtenáře , ať z konce devatenáctého či z počátku našeho (21.) století. Jde např. opět o odsouzení alkoholismu a opilosti , odsouzení zanedbávání vzdělávání dětí , sociální nerovnosti, národnostního útlaku Slováků Maďary atp. Kritický duch děl K.R. ukazuje, že jí dané problémy nebyly lhostejné, ba naopak; druhou stranou odsouzení těchto problémů je hluboký soucit s těmi, kdo kvůli nim trpí. Ona aktuálnost pak spočívá v odhodlání něco řešit, k problému se postavit a nebýt pasivní.
II. AKTUÁLNÍ MYŠLENKY V DÍLE KRISTÍNY ROYOVÉ
1) Celkové pozvednutí národa
K.R. vnímala citlivě neutěšenou situaci svého národa : byla tu maďarizace a s ní spojené rozličné ponižování Slováků a potlačování jejich kultury jako méně hodnotné , což se projevovalo nejen na chudině, ale i v kruzích slovenské inteligence.
Byla tu chudoba a z ní pramenící další sociální problémy: alkoholismus, trpký život sirotků apod.
Byla tu nevzdělanost a nekulturnost lidu.
Byl tu lhostejný, pouze formální přístup k víře a církvi.
K. Royová nevěnuje pozornost problému svého národa ve všech svých knihách, můžeme však říci, že ve valné většině je tento zájem vysloven mezi řádky, implicitně. Je ovšem několik děl, kde tento problém tvoří jejich páteř a základní motiv, např. knihy Za presvedčenie a Na rozhraní.
K.R. viděla řešení všech problémů slovenského národa v Ježíši Kristu. K celé otázce přistupovala komplexně. Ano, národ se potýká se zaostalostí, alkoholismem, chudobou atd., ale nelze se spokojit jen s dílčími řešeními, problém je třeba řešit celkově, natrvalo. Základním problémem je hřích , základním problémem je duše odcizená od Boha, duše nevykoupená Kristovou krví, duše obtížená hříchy, duše, která se řídí svou pýchou a v níž není lásky k člověku, naopak myslí na sebe a je obestřena nevědomostí a temnotou. Hřích se promítá do všech oblastí života – i do smyslu pro pořádek a vzdělání. Když však do duše člověka zasvitne světlo Kristovo, mění se jeho přístup ke všemu: vyznává hříchy, jeho svědomí se stává citlivým, bohatí přestávají být lhostejní vůči chudým… V Kristu spočívá skutečná svoboda slovenského národa, ať v době monarchie a maďarizace, nebo za samostatného Československa. Svou duchovní vizi pro slovenský národ vložila K.R. do úst nikoliv vzdělanci, ale prosté ženě, babičce Šimonové z románu Súsedia: „No, až prijme osvobodený slovenský národ Krista Ježiša za svojho Pána, až On ho osvobodí od hubiacich hriechov, potom to teprve bude ten ľud, aký ho oni chceli mať. …Keby do každej obce slovenskej prišlo prebudenie k novému životu, a zvolili by si Ježiša Krista za svojho Kráľa a prijali Jeho za svoj zákon pre život každodenný, jako to učinili tu, v Zorovciach, ó, tak by bolo slovenskému národu razom pomožené! Potom každý muž i každá žena znal by sebe aj iným v dobrom poradiť. Aj telesný blahobyt by sa zdvihnul.“
K. R. měla na zřeteli také institucionální čili jaksi kolektivní formu celkové výchovy národa, jež se má realizovat skrze působení věřícího faráře, který by kázal slovensky, nebo věřícího učitele. Příkladem takovéhoto faráře, přesněji řečeno bohoslovce, je Danko Žilinský, „ ktorému všetko na tom záležalo, aby až kázať budú oni dakedy slovenskému ľudu Kristovo evanjelium, činili to čo možno najsrozumitelnejšie a najlepšie.“ Spolu s kázáním evangelia studenti snili o slovenských gymnáziích a slovenské univerzitě. Příkladem Duchem svatým osvíceného učitele je Jaroslav Ďumbiersky z novely Keď život začínal. Ďumbiersky má vizi, podle níž generace znovuzrozených učitelů pozvedne celkově národ. K.R. i v jiných zdrojích, ve svých biblických výkladech, formuluje myšlenku povznesení národa prostřednictvím probuzení jeho elity.
Je cenné, že K.R. myslela na celý národ, že nepsala pro „dobrý pocit z tvorby“ a pro zisk, ale vědomě psala ve jménu dobra slovenského lidu, a nejen slovenského. Royová spatřuje v Kristu naději pro celý svět. Je cenné, že se Royová vyslovila pro Krista jasně, tedy ne v duchu formálně křesťanském, ale s důrazem na vnitřní proměnu člověka skrze přijetí Kristovy zásluhy a s důrazem na poslušnost Kristu skrze posvěcený život. K.R. se nevyslovila jen pro humanitu nebo podobný všeobecný ideál, ale názorným způsobem ukázala, k jaké obnově a v jakých rovinách vede víra v Krista. Tím, že se Royová vyslovila velmi zřetelně, „nesla kůži na trh“, a to navíc z toho důvodu, že i v její době toto a takto formulované řešení budilo rozpaky a averzi – určitě proto, že takováto cesta vyžaduje u každého pokání, což není krok (lacině) příjemný a populární.
Proč je myšlenka povznesení národa aktuální? Jednak proto, že se každý národ nachází v určitém morálním a kulturním stavu a tento stav se může a má zlepšovat, to si jistě přejí především osoby postižené jeho negativními stránkami, tunelováním, podplácením apod. Dále, každý národ má a musí si zvolit nějakou normu, kterou se chce řídit, i kdyby se nechával slyšet, že žádnou normu nepotřebuje. Pak je tou normou nepřítomnost normy či vyšší normy, kdy si každý dělá, co se mu zlíbí(S 17,6). Národ se rozhoduje nebo může rozhodovat pro určitou normu zvláště po přechodu do nového politického stádia. V době K.R. to byl zánik monarchie a vznik Československa, doba lepších vyhlídek. Naše národy svrhly v roce 1989 vládu komunistů, nastoupila demokracie. Komunismus zanechal po sobě spoušť, v lidech, v jejich myšlení, v ekonomice, podobně jako se na slovenském národě za časů Royové podepsala maďarizační nadvláda. I po pádu komunistického režimu zde byla a je otázka, jak dál, jak pomoci národům, které byly desítky let vystaveny vlivu totalitárního systému čili také nesvobody, jako za Rakouska-Uherska. Za další přelom můžeme považovat vznik samostatné ČR a později vstup naší vlasti do EU – i zde se dost hovořilo a hovoří o duchovní orientaci spojené Evropy.
2) Kultivace lidské duše
Dalším aktuálním prvkem, ba výzvou, je myšlenka kultivace lidské duše, což je vlastní vnitřní strana, předpoklad a individuální rozměr předchozí idey celkového pozvednutí národa. Myšlenka kultivace duše konkrétního člověka je i pro K.R. velkým tématem a implicitně vystupuje patrně ve všech jejích beletristických dílech. Všimněme si už jen Martinka z novely Bez Boha na svete, který se chce vzdělávat, který se vyptává jiných, nabádá Jožka, aby si vážil školy. Jak se tak Martinko dovídá více o Bohu, přestane nadávat dobytku , do kostela chodí v čistých šatech a v neděli se i na pastvu se obléká čistě, jinak než během týdne , upouští od výdělečné činnosti pletení košíků, dokáže spolknout nadávky a nevděk hospodyně, které zachránil ovečku atd. Martinko svým příkladem ovlivňuje lidi ve svém okolí. Myšlenka kultivace lidské duše zaznívá u K.R také explicitně. Směr této kultivace je jasný: k většímu dobru.
Nejvíce myšlenka zušlechťování člověka vyniká v povídce V pevné ruce, a to nejen na Olze Hodoličové, která je vykreslena jako „objekt“ zušlechťování. Olga je ve svých šestnácti letech nevzhledná, nevkusně oděná a učesaná, vnitřně omezená, nevzdělaná, bez vystupování. Postupně se díky péči křesťanských přátel naučí lékárnickému povolání, naučí se vařit a zdravě vařit, naučí se anglicky, hře na klavír – to vše na vysoké úrovni. Navíc po dobu nepřítomnosti manžela velmi hospodárně spravuje jejich majetek a věnuje se charitě: řídí nemocniční diakonický ústav. Olga si osvojí důstojné vystupování a dokonce se naučí odívat s křesťanskou elegancí , z čehož plyne, že ke kultivaci člověka patří i smysl pro vkus. Tyto všechny podněty mají původ ve víře v Krista a ve změně, kterou víra v člověku působí. Olga posléze uvěří v Ježíše Krista, to je největší krok v zušlechtění její duše, z vděčnosti a lásky k Pánu slouží zdarma potřebným. Svůj život odevzdá Kristu pak její manžel M. Hodolič, i jeho duše prochází kultivačním očistným procesem, lituje své dřívější pýchy a přezíravosti, kterou častoval svou manželku.
Jak je zřejmé již z tohoto příkladu, zušlechťování člověka probíhá ve všech rovinách jeho života, týká se především jeho vztahu k Bohu, k bližním, týká se jeho celkového chování, smyslu pro pořádek, pracovních a hygienických návyků , zefektivnění pracovních postupů , lepšího využití půdy , estetického cítění, samozřejmě vzdělání, snahy o profesní růst, čili celkově snahy nezůstat stejným, nezůstat na místě, ale posunout se kupředu , od nižšího k vyššímu, od alkoholismu ke střídmosti a pilné práci, od sobectví a poživačnosti k zájmu o potřebné, od ateismu či formální zbožnosti ke zbožnosti srdce.
Kultivace duše probíhá u nejrůznějších typů lidí: u negramotného sirotka Martinka(Bez Boha na svete), u hraběte Rudohorského(Šťastní ľudia), u domkaře alkoholika Srnianka(Súsedia), u mládím a ideály čišících studentek pedagogiky(Za presvedčenie), u všemi zapuzované „magdaleny“ Dorky Zemanové (Vo vyhnanstve), u zkušených farářů(katolický kněz Malina v povídce V slnečnej krajine; evangelický farář Morháč v románě Súsedia), u hluboce věřícího Štefana Hradského , u osleplého Peterka(stejnojmenná povídka) i u umírajícího pastýře Bienika(Súsedia). Hajný Rozhoň, který jinak nemá rád hluk, svolí, aby k němu mohli přijet dva neduživí synovci, začíná se svou rodinou číst denně Boží slovo(povídka Navrácený ráj). Ke změně dochází u žen, u mužů, u lidí nejrůznějšího věku, povolání a stavu i nejrůznějšího mravního či duchovního východiska(zlotřilci, slušní lidé i teologové). Proměna má různý průběh: někteří (např. alkoholici) nejprve uvěří v Krista a pak dávají další život do pořádku, Ilenka Mrázová(Druhá žena), která je čistotná, pořádná, všechna čest, si postupně uvědomuje, že potřebuje Spasitele. Změna je závislá na čase a možnostech, které dané postavy mají. Nelze říci, že by O. Hodoličová dospěla dál než Martinko. Změna je možná, přínosná a žádoucí ve všech sociálních poměrech.
Podotkněme, že kultivace probíhá i u celých rodin(rodina M. Mráze v povídce Druhá žena), dokonce i vesnic, čehož příkladem jsou Zorovce.
Kultivace duše probíhá díky probuzené víře v Ježíše Krista, která dodává změně v člověku na hloubce a důkladnosti. V této kultivaci nejde o to, že je člověk „dobrý“, ale o to, že se jeho dobrota zušlechťuje, precizuje, tříbí, je citlivější, jde o vybrušování charakterů. Důležitá je, a tím se hrdinové K.R. vyznačují, cílevědomost a chuť se učit a změnit se.
Myšlenka zušlechtění člověka je aktuální v dnešní době již proto, že nesrovnatelně vyšší životní úroveň není zárukou citlivosti lidské duše, nesignalizuje automatickou absenci jakékoliv drsnosti či humpoláctví. Z hlediska dostupnosti vzdělání jsme jistě „za vodou“, i když zůstává minimálně otázkou, zda dnešní děti z venkova znají skutečně více a mají více dovedností, než děti z vesnice konce 19. století, pokud jde o znalost přírody, bylin, hospodářského života a zručnost v domácích pracích.
Je naše doba drsná a lidská duše obhroublá a neokřesaná? Poslechněme si herce J. Hanzlíka: „Já mám hrozně rád veselohry ze 30. let. Oldřich Nový, Vlasta Burian, Hugo Haas, ten laskavej, noblesní humor. A jako všechno dneska hrubne, tak samozřejmě hrubne i ten humor. Myslím, že to můžu posoudit, protože, když se sem po čase vracím, skutečně vidím, jak celá česká společnost hrubne. Když slyším, jak si mladí lidi povídají v metru, nevěřím svým uším. Hezký holky, do kterejch byste neřekla, že jsou to nějaký fabričky! To si vždycky říkám: Holka, ty zdob a mlč! A když jsem tady, většinou každej večer jdu někam do divadla. Ale ono to prosakuje i na jevišti! Já nevím, proč se na diváka musí valit tolik hrubosti a sprostoty.“ Podobně Hana Maciuchová: „Životní styl směřuje k povrchnosti, je bez tajemství, bez rozlišovacích schopností, bez elegance.“ Co k tomu dodat? Potřebujeme celkovou kultivaci, kultivaci duše, kultivaci svědomí , kultivaci postojů v základní hodnotové oblasti, v oblasti zdvořilosti i co se věcí marginálnějších, např. vkusu. Kdo si to přizná? Kdo z toho vyvodí důsledky?
3) Myšlenka očistného návratu (domů)
Při četbě děl K.R. mě také zaujala myšlenka návratu domů, která se znovu a znovu v různých mutacích opakuje. Šíře pojato jde o znovusjednocení s rodinou , rodným krajem, prací otců(Štefko Uhréch, v románě Súsedia), ale důrazu na rodinu se budeme věnovat v dalším bodě. Jde totiž o víc než o znovunalezení vztahů v rodině. Na druhé straně návrat nelze od návratu domů, „k svojeti“ oddělit. Je to patrné na povídce Prišiel domov, kdy se J. Mikula vydává z Ameriky do rodné vesnice. Z hlediska doby K.R. je tato myšlenka pochopitelná, protože nouze donutila tisíce Slováků odejít do Ameriky, kteří tak zpřetrhali rodinná pouta. Dále se chodilo za prací po celých Uhrách a pak tu byla první světová válka. To vše bylo příčinou nejedné bolesti a nejednoho zamotání rodinných vztahů. V mnoha knihách je návrat základním předpokladem či dějovým motivem(Keď život začínal; Šťastný štedrý večer). Nadevše a nově vyniká návrat v bajkách Ako prišli lastovičky domov a Ako Kvapôčka putovala – nově proto, že jde o alegorické příběhy a v případě Kvapôčky se jedná o návrat do domova, který je mimo tuto zem. Vidíme, že návrat má u K.R. více významových vrstev.
Návrat má často tu podobu, že člověk chce opustit svou minulost, špatnou minulost(To, čo večne trvá ), ať už z hlediska svých hříchů a nebo (příčin) zranění, která utržil(Prišiel domov) – chce se vrátit do bodu, kde se život zauzlil(bratři Filinové v povídce Traja kamaráti), anebo do doby předtím. Hrdinové K.R. proto často odcházejí ze „zkaženého světa“, ze světáckého prostředí, které jim přinášelo slávu a tučný výdělek(Mary Slavkovská v povídce Traja kamaráti).
Na první pohled se to zdá jako schvalování defétismu a zbabělosti, na druhé straně bývá sekulární svět drsný, nelítostný, nemorální, přináší bolest a zklamání. Stačí si třeba přečíst Deník Pavla Juráčka. Není důvod k iluzím. Odchod od horší minulosti, a vůbec onen návrat, má katarzní účinek. Nejednou to podtrhují líčení krásy přírody, kam se dané osoby vracejí nebo odcházejí.
Na doplnění toho, že při návratech nejde jen o návraty domů, chceme ozřejmit, že návrat u K.R. znamená příklon k hodnotám a postojům, za něž by se člověk nemusel stydět, k hodnotám, které nejsou povrchní, přechodné, ale naopak nosné. Návrat znamená dát život do pořádku, návrat k sobě samému, k překonání sebeodcizení a nalezení pokoje srdce.
Základním typem návratu je pokání, návrat k Bohu, návrat proto, že dané postavy od Něj a Jeho pravd kdysi odešly. Objevily však jejich hloubku a aktuálnost. Za všechny uveďme sebevědomého ateistu M. Hodoliče, který se vrací z Ameriky jako křesťan. Návrat figuruje výslovně v povídce Navrácený ráj, v níž znamená otevřít své srdce a svůj dům nejen pro Krista, ale i pro potřebné. Tento ráj a návrat do něj byl koupen na Golgatě.
Proč je otázka návratu aktuální i dnes? Copak dnes lidé nezkoušejí všechny možnosti světa, copak nejsou hnáni touhou poznávat nové chutě, nové zážitky, nové pocity, nové „výlety“? Copak lidé nenastoupili nekonečnou cestou či někdy spíše štvanici za něčím novým, za novým uspokojením, jen aby se nenudili? Copak dneska není možné nechat se zahltit obrazy z televize, z i-netu, z počítačových her, těmi spousty příběhů, v nichž se můžeme vnitřně zabydlet, takže už nevíme, co je hlavní, takže už nemáme svou vlastní cestu a zapomínáme na své bližní.(viz Jakub ve filmu Samotáři, který pro drogové opojení zapomíná tak zásadní věc, že má děvče). Copak se nepotřebujeme vrátit do svého srdce, oprostit se od humbuku kolem a najít těch pár prostých, ale základních a stěžejních věcí, pro něž stojí za to žít ? Nenabalí se na člověka při tom hodně hříchů, které je třeba vyznat a dát tak svůj život do pořádku? I před lidmi dnešní doby stojí velká otázka: K čemu (a od čeho) se potřebují vrátit?
4) Význam domova a rodiny a kvality mezilidských vztahů vůbec
Kdo se jen trochu začetl do díla K.R., nemůže přehlédnout, jak velkou roli v nich sehrává rodina. Royová nepíše v duchu individualismu, a třebaže si dává záležet na vykreslení jednotlivých postav, její hrdinové nejsou „soustředěni na svou existenci“, nikdy nejsou odděleni od rodinných svazků, i kdyby byly narušeny smrtí nebo oddálením.
Rodinné vztahy vstupují do popředí i v negativní formě, kdy je odsuzována jejich absence(Deti hauzírerov ). Jsou jakoby posvátným předpokladem literárních děl K.R. Krásné rodinné vztahy spojují manžele Adama a Aničku Dúbravské a otce Aničky. Vzájemná láska je hluboká, upřímná, úslužná a hlavně pevná. Dúbravští a Križko jsou šťastní, třebaže chudobní. Mladí lidé prožívající společné štěstí neodsunuli starého člověka na vedlejší kolej, neuzavírají se do sebe a posléze – k vlastnímu synovi adoptují cizí dítě, chlapečka. Toto štěstí jim závidí mnozí (bohatší) a diví se, jak jsou šťastní i při své chudobě. Všichni tři se mají hodně rádi a přečkají i nápor ošklivých pomluv proto, že si čtou denně Bibli, modlí se a žijí podle toho, co čtou. Po smrti otce prožijí oba manželé následkem Adamova zranění a léčení krizi, zvláště Anička, kdy si z hlediska celkových možností sáhnou až na (finanční) dno, nepřestávají se však milovat, nepřestávají důvěřovat Bohu.
Už z obsahu zmíněného díla vyplývá, že ryzí vztahy v rodině nejsou samozřejmostí, procházejí zkouškami a je třeba o tyto vztahy usilovat. Měli bychom uvést i negativní příklad na výstrahu. Tím je stará Jankovičová z románu Súsedia, která systematicky psychicky deptá svou snachu, hodnou Marienku - sirotu, a tak škodí manželství svého syna, který žel, proti matce rázně nezakročí a pak si to po celý život vyčítá. Jankovičová až do své smrti zatají dopis, který Marienka poslala vzápětí po svém zmizení, celá ves, a hlavně její syn, pak žije více než deset let v domnění, že se Marienka ze zoufalství utopila – její tělo se však nikdy nenašlo. Kdyby Jankovič dostal dopis včas, žena by mu možná předčasně nezemřela a on nemusel být ukrácen o štěstí vychovávat jejich dcerku. Následky matčiny tvrdosti a zákeřnosti byly obrovské a sahaly za hranici jejího vlastního života. Neláska staré Jankovičové vyniká na pozadí krátce trvající lásce novomanželů. Podobně negativní vliv, i když menší, měly matka a manželka na Martina Mráze v novele Druhá žena. S jejich přístupem kontrastuje ryzí jednání jeho druhé manželky Ileny, která se chová k nevlastním dětem lépe než jejich vlastní matka.
K.R. představuje rodinné vztahy v různé dynamice. Ukazuje na pěkné vztahy v různých kombinacích: na vztahy manželů, rodičům s dětmi a dětí k rodičům – např. Ilenka Mrázová si získala jako macecha své nové děti láskou a ty pak byly hodné a úslužné. V novele Šťastie se zase hovoří o velkém spojenectví dvou bratrů. Už jsme zmínili Ilenku Mrázovou, která boří mýtus zlé macechy, a vztah Dúbravských ke Križkovi – to jsou kombinace méně schématické a o to hezčí a zajímavější, neboť vidíme, že i v takových případech se vyskytují ryzí vztahy – jejich účastníci nejsou závislí na tom, že jsou si vrstevníky, kteří mohou od sebe navzájem slyšet to, co chtějí a znají, ale naopak jsou otevření vůči trochu jiným dimenzím vztahů a vůči zkušenostem toho druhého. Třetím takovým poněkud netypickým příkladem je krásný vztah dospělého vnuka Jozefa Mikuly a jeho babičky(povídka Prišiel domov).
Ale budiž jasně řečeno, že pěkné vztahy u K.R. nejsou zkomolenou formou verše apoštola Pavla: Čiňme dobře všem, zejména pak těm, kdo patří do rodiny. (Místo: do „rodiny víry“.) K.R. vykresluje také pěkné vztahy mezi lidmi nespřízněnými, jako např. mezi sirotky Martinkem a Jožkou(Bez Boha na svete), dále poněkud bizarní přátelství mezi třemi bezdomovci z povídky Tuláci. Krásný vztah vznikne mezi Metodem a Davidem, křesťanem a Židem(povídka Sluha). Zmiňme ještě přátelství mezi sousedy Štefanem Hradským a Petrem Kračinským. Stojí za to také zmínit čisté vztahy mezi děvčetem a chlapcem, kteří si na sebe myslí anebo mezi snoubenci – mladí muži respektují děvčata, v těchto vztazích je slušnost, důstojnost, zdrženlivost. Zajímavé je už to, že u Royové najdeme kamarádství mezi sousedy Štefanem, Petrem a Mariškou, a že neopomíjí poukázat, že vztahy mezi svobodným chlapcem a svobodným děvčetem, nebo mezi vdanou ženou a svobodným mužem mohou mít rozměr sourozeneckého vztahu. Mladí muži dokáží na svých vyvolených obdivovat jejich charakter, půvab – bez sexuálních a chtivých podtextů a jestli ne, nemá to dobré následky.
Je třeba vyzdvihnout, že K.R. popisuje různé typy krásných vztahů, a že ani vztahy mezi chlapci děvčaty neredukuje na věci týkající se sexu. Je jistě lepší líčení vztahů potlačit a zredukovat jejich sexuální dimenzi, než exponovat sex a jiné dimenze potlačit. I jiné vztahy neredukuje jen na práci a zisk. K.R. ukazuje na možnosti rozvinutí různých mezilidských vztahů a vyhýbá se jejich schematizaci. Její (kladní) hrdinové myslí nejprve na potřeby druhého.
Bylo by na místě vyslovit důslednou kritiku úpadku dnešních mezilidských vztahů(potratů, rozvodů, rozchodů, domácího násilí, zužování vztahů na sexuální uspokojení, odcizení, povrchnost), protože právě výhrady, že by šlo o banální a nic neřešící výlevy, jsou a mohou být projevem naivity a neochoty nahlédnout realitu a hledat řešení. Uvedu jen jednu věc, v níž je K.R. dnes neodbytně aktuální: mezilidské vztahy čili ryzí láska na všech jejich úrovních je víc než peníze (víc než sláva, úspěch, postavení a uspokojování vlastních potřeb). V tomto směru jsou její díla jistě aktuálnější, než by se na první pohled zdálo.
5) Dát dobrý příklad
Dalším pozitivem děl K.R. je, že dávají dobrý příklad. Tento prvek není pouze „vedlejším produktem“ její tvorby, který v ní lze postřehnout, nýbrž jedním z výslovných záměrů autorčiných. Sama Royová se nechává slyšet následovně: „Svet všetok v zlom väzí. Na ceste do záhuby nezastavia ho ani teorie, ani učenia, ani formy, ale jedine živý príklad tých, o ktorých vraví sám Syn Boží: ´Vy jste světlo světa´.“
Hovoříme-li o významu dobrého příkladu v díle K.R., musíme začít nikoliv u lidí, ale již u neživé přírody, u dešťové kapičky, která slibuje, „že na zemi bude dobre robiť“. Celý krátký příběh „Kvapôčky“ je příběhem o konání dobra, o radostném smýšlení víry a pomáhání potřebným(zvadlé pomněnce, osiřelému kolouškovi, stojícímu mlýnu, aby bylo chleba pro hladové děti). Podobně vlaštovky: oslavují Boha a ty poslušné doletí šťastně domů(bajka Ako prišli lastovičky domov).
Pokud jde o hrdiny z řad lidí, jejich příkladů je bezpočet. Jsou jimi děti: sirotek Martinko, který svým jednáním a vírou dává zářný příklad dospělým, takže se stávají lepšími(Bez Boha na svete); osmiletý Paľko Juriga, kterého si pro jeho upřímnou víru, dobrotu a úslužnost nadevše oblíbí katolický kněz Malina(V slnečnej krajine), člověk zcela jiného věku a postavení.
Dobrý příklad dávají svobodní mladí lidé: Metod(povídka Sluha) pomáhá sedláku Ondrášikovi více než musí, učí číst chromého Samka, věnuje se Židu Davidovi, je přínosem pro celou vesnici: svou prací, láskou, vírou a rozšafností – stejně tak Anička Somorová v novele Vo vyhnanstve. Ze vdaných žen je to „macecha“ Ilenka Mrázová(Druhá žena). Zmiňme bohaté a příslušníky inteligence: lékaře Dr. Tichého a paní velvyslancovou Zámojskou, kteří se věnují Olze Hodoličové(V pevné ruce). Hrabě Rudohorský, poté co zavinil těžký úraz kováře Dúbravského, mu zajistí adekvátní péči a nachází pochopení pro potřeby chudobných(Šťastní ľudia). Starší generaci zastupuje např. písmák dědeček Martiš, který se ujme dvou sirotků(Navrácený ráj).
Myslím, že oblasti, ve kterých se dobré příklady postav K.R. realizují, jsme už porůznu uvedli v jiných kapitolách. Přece jen však zmiňme nezištnost v mezilidských vztazích, vroucnost víry, citlivost svědomí, připravenost plně nahradit zapříčiněnou škodu a důsledně se omluvit, úctu ke starším, skromnost, nesobeckost, pak jsou to dobré návyky: pracovitost, čistota, touha se vzdělávat atp.
Většina postav nemá snadnou výchozí pozici, o to cennější je příklad, který dávají. V mnohých případech je základní motivací jejich života láska k Ježíši Kristu , ale není to pravidlem – Royová nevylučuje, že by tradiční křesťané neměli vysoký morální kredit.
V rámci této kapitoly pojednávající o myšlence dobrého příkladu bych se zmínil o myšlence, která s důležitostí příkladu souvisí, ale kterou neuvádím zvlášť: jednak z důvodu rozsahu této práce a pak právě proto, že díky ní vyzní myšlenka příkladu výrazněji. Jde o to, že mnoho postav K.R. má vědomí úkolu , úkolu před Bohem, úkolu před lidmi, úkol splnit poslání, využít čas života, který má daná postava před sebou, splnit slib, který dala Bohu, sama sobě nebo někomu třetímu. Už kapička má poslání konat dobro, slavíček má chválit Boha. Dr. Tichý, který je vážně nemocen, chce pomoci O. Hodoličové, Metod slíbil R. Sokolovovi, že se postará o starého Davida, otce jeho matky Ester. Vědomí úkolu a poslání dává sílu, vytrvalost a směr lidem, kteří žijí tak, že dávají příklad jiným.
Je možné namítnout, že líčení Royové jsou naivní a nemají nic společného s realitou. Kdo ovšem může dokázat, že takto nikdo nejednal a nejedná? Nesmíme zapomínat, že Royová měla to štěstí či spíše se jí dostalo milosti, že skutečně znala lidi ušlechtilé, laskavé a morálně čisté: své rodiče, své sourozence, babičku, z dalších vikáře M. Roháčka. Z její životopisné knihy Za svetlom a zo svetlom vyrozumíme, že Royová měla možnost poznat mnoho ryzích, Bohu oddaných charakterů – z řad inteligence, šlechty i kopaničářů – měla dostatečný syžetový podklad psát kompetentně o kladných hrdinech, tak jak je nám představuje. Není příčinou odmítání etiky děl K.R., např. pokud jde o vztahy mezi mladými muži a děvčaty, skryté vědomí provinilosti za nízké smýšlení o vztazích mezi oběma pohlavími, jak je dnes rozšířeno? Některé prvky vztahů mezi chlapci a děvčaty jsou podmíněny dobově(požadavek majetkové rovnosti partnerů), jednání hrdinů K.R. se může jevit stylizované nebo naivní těm, kdo s takovými lidmi neměli zkušenost, ale čtenář potřebuje dobrý příklad přesahující jeho akční rádius. Copak je (negativní) realismus jedinou metodou psaní? Copak máme u děl K.R. zapomenout, že stěžejním momentem je zde Kristus, který mění lidi a jejich přístup k sobě navzájem? A v posledu: i kdybychom nejednali na stejné mravní výši jako postavy K.R., jde už o to, abychom se k jejich normám blížili a abychom si osvojili ducha mravů, kterého autorka vykresluje, a šli směrem, který ukazuje. Teď mám na mysli všechny typy vztahů zobrazovaných v jejím díle. Vždycky je dobré a potřebné vidět před sebou určitý ideál a nebýt ovlivňován výpověďmi, které pouze registrují úroveň morálky dané doby, nehledě na to, že se často registruje to zlé a horší, a nepíše se o příkladech ušlechtilosti. U Royové najdou příklad děti, mladí lidé – svobodní i manželé, otcové, matky, lidé středního i nejvyššího věku, lidé různých pozic a stavů.
Určitá idealizace postav K.R. má výchovný význam a faktem také je, že její styl měl romantický ráz. Na druhé straně je velmi, až syrově, realistická: píše o chudobě, sirobě, nemocech, smrti , zimě, podvýživě, nevzdělanosti, píše také o lidské zlobě a křehkosti, lhostejnosti, bezcitnosti, manželské nevěře, sobectví, pošetilosti, o alkoholismu, následcích lidských hříchů , o zanedbávání dětí, rodiny atd. Její díla jsou místy nesmlouvavou, přímou či nepřímou, obžalobou lidských morálních selhání; kladné postavy více vynikají právě v setkávání s postavami negativními. Čtenář se musí rozhodovat. K.R. nemá dluh vůči realismu, nevyžívá se však ve vyhledávání a líčení zla. Opakuji, že hlavním důvodem, proč u Royové povstávají a vystupují příkladní lidé, je Ježíš Kristus, který mění lidskou duši, který je nadějí na zásadní změnu i v životě toho nejhoršího a nejnenapravitelnějšího člověka.
6) Vztah k přírodě
Zpočátku bych tuto tématiku nenazval „aktuální“, ale spíš „zajímavou“ nebo „důležitou“. Jelikož se k ní lidé v dnešní době konkrétním způsobem staví, budeme jí v souvislosti s dílem K.R. také věnovat pozornost.
Je nesporné, že vztah k přírodě a její líčení tvoří bytostnou a z hlediska prostoru, kterou mu K.R. věnuje, nemalou součást jejího díla. K.R. popisuje přírodu s velkou láskou, poukazuje na její krasu, krásu hor, vodních toků, mračen, luk, květin. Krásu přírody vnímá např. Martinko.
Výjimečný charakter přírody spočívá také v tom, že léčí. Někteří hrdinové děl K.R. jezdí do přírody, zejména do hor, aby si fyzicky(farář Malina v povídce V slnečnej krajine) či psychicky odpočali(Mary Slavkovská; Traja kamaráti), mají to přímo doporučeno lékařem. Oázou je však příroda i pro J. Mikulu(Prišiel domov), který se vrací domu z Ameriky, aby se vypořádal s bolestnou minulostí.
Již z dosavadního vyplývá, že příroda má pro Royovou velký význam. Ten však spočívá zejména v tom, že příroda poukazuje na Boha Stvořitele. Pro Martinka je příroda vlastně první evangelistkou. Martinko pak ve svých úvahách nad přírodou dochází k poznání, jaký Bůh je, jaké má vlastnosti.
Příroda není jen objektem realizace fyzikálních, chemických a biologických zákonů, není neutrální ve svém zaměření, příroda oslavuje a uctívá Boha , je místem, kde má člověk pozvedat srdce k Bohu, je místem přímo bohoslužebným. Slavíček oslavuje Boha a potěšuje své okolí(Ako zomrel Sláviček). Příroda Boha také poslouchá – vlaštovky, dešťové kapky. Zvířata jsou někdy uvědomělejší z hlediska vztahu ke Stvořiteli než člověk. Mívají více soucitu než lidé. To pes zachrání Ištvánka Filinu, kerý spadl do močálu, zatímco jeho starší bratr ho tam schválně zanechal.
Nejvyšším oceněním, které Royová přírodě připisuje, je, že ji mnohokrát a záměrně nazývá rájem, záměrně proto, že domýšlí toto označení do konce a připomíná blažené soužití a harmonii prvních lidí Adama a Evy, které bylo narušeno hříchem. Díky Kristu a jeho oběti je však otevřen druhý ráj(Lk 23,43). Krása probouzející se jarní přírody poukazuje i na vzkříšení – vzkříšení duše člověka skrze Ježíšovu moc. K.R. ovšem přírodu nezbožšťuje, jasně ozřejmuje, že ráj je jen v Bohu, věčný ráj.
Je důležité vědět, že Royová nedává najevo jen svůj kladný a láskyplný postoj k přírodě, ale k takovému to postoji přímo pedagogicky nabádá čtenáře. Činí tak zejména prostřednictvím postavy mladičkého učitele Š. Martinyho, který vodí děti na vycházky do přírody, seznamuje je s ní – názorně vyučuje přírodopisu – a učí je ji milovat: „Učíme sa poznávať poznávať a milovať stvorenie Božie. Ten, kto skutočne miluje stvorenie Božie, nemôže nemilovať Stvoriteľa.“ Tento citát naznačuje, že správný vztah člověka k přírodě – i z hlediska jejího původu – není samozřejmostí a je třeba k němu vychovávat. U Royové tak nacházíme momenty ekologické výchovy.
Proč se dnes můžeme učit od Royové stran vztahu k přírodě? Protože její postoj je vyvážený, úplnější. V dnešní době lidé jezdí do přírody, ale o Boží velikosti už nechtějí přemýšlet, nepokoří se před Bohem a nevzdají Mu chválu(Ř 1,20-21) – to je (logická i morální) nedůslednost. Někteří zase ztotožňují přírodu s Bohem. Někteří mají stvoření natolik rádi, že např. svým pejskům odkazují velké peníze anebo kvůli svým čtyřnohým miláčkům nemají čas na své bližní. Ovšem tuto problematiku zachytila Royová již před námi. Na druhé straně dnes víme o vandalství, vzpomeňme (podezření ze) zakládání úmyslných požárů v poslední době, víme o cíleně neúměrném využívání přírodních zdrojů, kdy se nehledí na budoucnost planety, pouze na brzký zisk.
III. ZÁVĚR
Z přednesených bodů vyplývá, že dílo K.R. obsahuje mnoho důležitých a nosných témat, která jsou aktuální. Ona aktuálnost vyniká na nedostatcích současné epochy. Dílo K.R. je pro naši společnost, nejen pro církev, důležitým inspiračním zdrojem, jak z hlediska jednotného zaměření jejích literárních prací, ale také proto, že své myšlenky přenesla do praxe. Veřejnost by měla být s jejím dílem seznamována – v tom spočívá úkol zejména pro křesťany. Otázkou zůstává, jak se k těmto podnětům čtenáři staví, do jaké míry je společnost realizuje či bude realizovat – to ale není problém díla K.R.
Na závěr je třeba poukázat ještě na jeden bod. Na závěr proto, že se tento koncept odvíjí v námi vymezených tématech a zásadním způsobem určuje jejich náplň a smysl a také proto, že bude nedílnou součástí příspěvků ostatních přednášejících, v nichž bude mnohokrát vyzdvihován. Tím základním předpokladem není jen myšlenka, ale osoba – živý Ježíš Kristus, proto byl jeho vliv na postavy K.R. i na ni samotnou tak konkrétní. Viděli jsme, že v Kristu je motivační potenciál k celkovému pozvednutí národa, ke kultivaci lidské duše, jeho sebeobětující se láska umožňuje pokání a všechny návraty k lepším hodnotám, jeho láska je zdrojem lásky ve všech mezilidských vztazích, jeho příklad nasazuje tu nejvyšší laťku jako stimul k vzornému životu člověka a je to Kristova oběť na kříži, která dává záruku nového ráje a zvýrazňuje přírodu jako ráj pozemský. Jestliže jeden koncept inspiruje a zakládá tolik nosných věcí týkajících se národů a zároveň duše člověka i přírody, jak nosný je samotný koncept! Jaká síla spočívá v Ježíši Kristu! Proto má smysl věnovat pozornost Jemu ještě více než skutečnostem, k nimž dává podnět. Proto má nejvyšší smysl chtít proniknout do této jeho moci. Jestliže je Ježíš zárukou aktuálnosti tak závažných věcí v díle K.R., jak aktuální je On sám a jeho dílo!
|
Read in
